Začarovaný kruh... - Tajemná záhada

„To je idiot!“ povzdechla si Tara a ještě jednou vrhla protivným pohledem po Harrym, který právě odcházel na jeden z famfrpálových tréninků.

„Jak může být někdo tak omezený?“ rozčilovala se Victoria. „Já se divím, že ho Voldemort nedostal první,“ mlela si sama pro sebe. „Leze mi na nervy!“ konstatovala a dál se tím nezabývala. Zamířila raději zpět do své společenské místnosti. Musela konečně vrátit Snapeovi tu knihu lektvarů, co si od něj půjčila. Už ji měla víc jak měsíc, ale těžko se s ní loučila. Bylo jí však jasné, že Snape ji bude chtít nazpět, ať se děje co se děje.

Vešla do svého pokoje, vytáhla knihu z kufru, který jí milosrdně věnoval Brumbál, a zamířila ke kabinetu profesora Snapea. Zrovna se chystala zaklepat, když uslyšela zevnitř známé hlasy. Zastavila se vprostřed pohybu a naslouchala.

„Jak to chceš udělat?“ ozval se charakteristický ledový hlas profesora Snapea.

„Už mám plán,“ odpověděl druhý hlas, který okamžitě poznala. Byl to Draco Malfoy.

„Jaký plán?“

„Několikrát jsem vám říkal, že vám ho neprozradím!“ rozčiloval se Draco.

„Mohl bych ti pomoct.“

„Nepotřebuju pomoc!“ odsekl Malfoy. „Je to můj úkol a já ho splním sám… musím!“ zakončil debatu.

Tara jen slyšela, jak Draco zatáhl za kliku, ještě stihl říct nashledanou a už vycházel z kabinetu. Tara urychleně poodběhla o nějaký ten metr, aby nevypadala tak nápadně.

„Ahoj,“ nevinně pozdravila Draca a dělala, jako že teprve přichází.
Draco však jen něco zamrčel a pokračoval chodbou pryč.

,To teda děkuju!´ povzdechla si v duchu Tara a trochu smutně se zadívala směrem, kam odešel Draco.

„Slečno Lowryová, jdete za mnou?“ ozvalo se Taře za zády. Rychle se otočila, nahodila vřelý úsměv a odvětila: „Ano, pane profesore. Jdu vám vrátit tu knihu, co jste mi půjčil.“

„Dobrá,“ pronesl Snape a vzal svazek Taře z rukou. „Vše?“ dodal trochu úsečně.

„Ehm… jo,“ vykoktala, rozloučila se a odešla pryč.

Procházela chodbami hradu a hlavou jí vířily myšlenky, co se se všema děje. Draco vůbec nevypadá zdravě a ještě k tomu se s ní skoro nebaví a to se zdálo, že si rozumí. Profesor Snape je ještě mrzutější jako obvykle. Potter se prochází po chodbách, jako by byl pán celého světa a její spolubydlící jí začínají tolik lézt na nervy, že už několikrát přemýšlela, že je prokleje. Pomalu začínala uvažovat, jestli neměla zůstat v té své kruté realitě, možná by z toho vyšla mnohem lépe, než tady a teď.

„Sakra!“ úlekem nadskočila a pokoušela se chytit dech. „Vyděsila jsi mě! Kdo jsi?“ vyzvídala Tara, když se konečně vydýchala a uklidnila. Pohlédla směrem k oknu, na jehož parapetě seděl duch ženy. Velice zvláštní ženy. Vypadala, jako by pocházela ze středověku, i když kdo ví, jak dlouho je duchem. Její dlouhé vlnité vlasy se pohupovaly kolem obličeje, šíje a ramen. Seděla tam s elegancí šlechtičny. I to okno se stalo výjimečným, když na něm posedávala ona.

„Lady Amnell, jméno mé…“ odpověděla se značnou noblesou.

„Uh… skvělý!“ odsekla Tara. „Tak fajn… kdo jsi, co chceš a co tu děláš?“ Tara se s ní nepárala.

„Nadmíra vědění jen na škodu jest.“

„Super, tak já klidně zůstanu blbá…“ odvětila vztekle a chystala se odejít.

„Špatná to odpověď,“ lehounce nadhodila a při těchto slovech se její vlasy zavlnily v mírném vánku – v hradu sice táhne, ale tolik také ne.

„Co?!“ vyvalila na ni nechápavě oči. „Vtipný, srandu si dělej z někoho jiného!“ sykla po ní Victoria. Amnell jen zakroutila nevěřícně hlavou, avšak v jejím podání tento pohyb působil vytříbeně a elegantně.

„V pořádku… tak tedy... Co si přejete?“ vysoukala ze sebe Tara, ale vysloveno jejími ústy to působilo nepřirozeně a hloupě.

„Lepší,“ pousmála se Lady, „ale nemohu ti odpovědět.“

„Bezva, tak proč mě otravujete?!“ vrátila se zpět ke své přirozené mluvě.

„Až tě otrávím, zajisté to poznáš… to už však bude pozdě!“ dokonce se snad pokusila i o vtip, ale znělo to spíše, jako by to myslela vážně.
„Eh…“ bylo jediné, na co se Tara zmohla.

„Mladá dívka s roztrženou taškou tě dovede k vytouženému cíli,“ jen tak mimoděk pronesla.

„Cože?“ nechápala její slova Tara, vlastně nechápala nic, co se týkalo této dámy.

„Ty víš,“ prohlásila Temná Amnell a s těmito slovy zmizela.

„Super… kdo má těm duchům rozumět? To je snad další stádium senility…“ pousmála se při pomyšlení na senilní duchy a zamířila někam do vyšších pater.

Bezcílně bloudila chodbami a aniž by chtěla, musela přemýšlet nad slovy, co jí řekla Lady Amnell. Nikdy se nesetkala s někým takovým, ale na druhou stranu měla neodbytný pocit, jako by ji snad už někde potkala. Měla neblahé tušení, že Temná Amnell není jen tak obyčejný duch a že se v ní skrývá více nevyzpytatelnosti, než v jakékoli jiné osobě na této zemi, to i u Voldemorta můžeme předvídat, jak zareaguje. Tušila, že nikdy nemůže očekávat, že se zachová tak, jak by měla, to spíše naopak. Běda, jak si ji poštvete proti sobě, i o vysvobození v podobě smrti byste prosili.

Tara uvažovala nad Amnell a ani nepostřehla, že už vystoupala do sedmého patra. Zatřásla hlavou, aby vyhnala otravné myšlenky a jen koutkem oka zahlédla jednu studentku, jak seděla na zemi a pokoušela se sesbírat učebnice.

Ve Victorii najednou hrklo a zase jí vyplula na povrch mysli slova Lady. Nejistě se přiblížila k dívce, která když postřehla, že se k ní Tara blíží, vyděšeně upustila knihu, až při dopadu zaduněla celá chodba. Tara přistoupila blíž a zeptala se jí, jestli nechce s něčím pomoct. Dívka ji však odbyla a hrabala se dál v roztržené tašce.

Victoria pochopila, že zde asi není vítaná, a tak se chystala odejít. Daleko ale nedošla, hned za rohem zastavila a nenápadně se ohlédla zpět.

,Proč má s sebou školní tašku, když vyučování skončilo pomalu před pěti hodinami?´vrtalo Viktorii hlavou a byla rozhodnutá, že si na odpověď počká. Měla pocit, že tu na něco narazí, už proto, že se o tom zmiňovala Amnell.

„Ahoj,“ ozvalo se jí za zády.

„Psst!“ rychle šeptla Tara, aniž by věděla, kdo za ní stojí. „To jsi ty?“ tiše odvětila, když se konečně otočila.

„Co se děje?“ zašeptala Lexi.

„Nevím proč, ale tamhleta dívka mi připadá podezřelá!“ špitla Victoria.

Alex vykoukla zpoza rohu, zahleděla se na dívku, která teď zase jen seděla na zemi a učebnice měla kolem stále rozházené. Nemohla se udržet a rozesmála se.

„Ticho!“ šeptem ji okřikla Tara.

„No promiň,“ dusila se Lexi smíchem. „Ne, vážně promiň…“ pokusila se být vážnější, ale moc se jí to nedařilo.

„Nepřipadne ti zvláštní, že prvačka, popřípadě druhačka, sedí na chodbě v sedmém patře, která je daleko od všech kolejních místností a vůbec nic tu není?“ vysvětlovala Victoria.

„Ne, proč? Tak ať si sedí,“ trochu s nadsázkou nadhodila Alex.

„Hm… a nemyslíš, že je divný, že tu v osm hodin večer sedí s taškou plnou učení?“ předhazovala fakta jako na běžícím páse.

Lexi se na chvíli zarazila a vypadala, že nad něčím usilovně přemýšlí.

„Ha…“ odvětila vítězně Tara.

„Dobrá, asi to není normální,“ uznala Alex, ale ještě dodala: „Jenže co s tím chceš dělat? Pokud vím, není zakázáno sedět na chodbách.“

„Já vím, že není… jen si počkám, co má v plánu dělat dál,“ poťouchle pronesla Victoria a opět zkontrolovala dívku, jestli jí neutekla.

„Když myslíš, já půjdu, na to nemám čas!“ odvětila Alex, rozloučila se a odešla stejnou stranou chodby jako přišla.

Tara na chodbě opět zůstala sama, ale vyhovovalo jí to. Aspoň měla jistotu, že nikdo tu dívku nevyplaší, a když si počká, tak určitě odhalí tajemství, které skrývá.

Po nekonečné půl hodině už si Victoria připadala jako idiot, který čeká na zázrak zvaný mozek. Znuděně pohlédla na dívku, která teď přecházela nervózně kolem svých rozházených knih. Tara si povzdechla, sesunula se na zem a uvelebila se na ní. Začínala si připadat trapně a nemohla pochopit, jak mohla naletět hloupému vtipu.

Po dalších promarněných minutách už toho začínala mít akorát tak plné zuby. Vztekle vstala a chystala se odejít, když zaslechla zvuky vrzajících dveří. Opatrně nahlédla za roh a nevěřila vlastním očím. Nejen, že viděla dveře, které tam zaručeně ještě před minutou nebyly, ale zahlédla z nich vycházet Draca Malfoye.

Jenže po té nekonečné době, co zde čekala, aby viděla Draca, jak vychází z blbých dveří – sama vlastně nevěděla, co od tohoto sledování očekává – se naštvala a zamířila si to přímo jeho směrem.

„Draco!“ trochu rozzlobeně zvolala.

„Taro?“ vyjeveně zíral Malfoy, rychle za sebou přibouchl dveře, které v tu chvíli zmizely a dál nevěřícně koukal na Victorii.

„Můžu vědět, co jsi tam dělal a kde jsi to vlastně byl?“ v návalu vzteku se vyptávala, aniž by na to měla právo.

„To ti nemůžu říct!“ rozhodně pronesl Malfoy.

„Tak nemůžeš? Bezva…“ sykla Tara a chystala se odejít.

„Počkej!“ zastavil ji Draco. „Rád bych ti to řekl, ale nejde to.“

„Fajn, to je tvůj problém. Klidně mi to neříkej, klidně se chovej jak doteď, klidně mě nadále ignoruj, ale netvrď mi, že se nic neděje. Znám tě!“ pomalu křičela.

„Znáš mě?“ nechápal Draco. Vždyť se znají jen něco přes měsíc.

„To je jedno. Přede mnou neskryješ, že něco chystáš a tím spíš ne po tom rozhovoru se Snapem,“ vyčítala mu Tara.

„Ty jsi to slyšela?“

„Jo, nedalo se to přeslechnout!“ odsekla.

„Co máš co poslouchat cizí rozhovory?!“ naštvaně křikl Draco a vypadal, že také začíná ztrácet kontrolu nad svým jednáním.

„Kdo říká, že jsem chtěla? Máte si vybrat vhodnější místo na konverzaci, když nechcete, aby vás někdo slyšel. Kabinet profesora je volně přístupný všem žákům. A byla jsem jen vrátit knihu,“ hájila se Tara, ale sama přitom cítila, že neměla poslouchat, co si ti dva tenkrát povídali. „Co koukáš!“ vyjela po dívce, která teď stála vedle Malfoye a vypadala dost udiveně. „Vypadni!“ křikla po ní Tara.

„Myslím, že tady už není co řešit!“ zakončil debatu Draco.

„Jak jinak! Uteč před pravdou, co jiného… zbabělče!“ štěkla po něm Victoria, otočila se na podpatku a zmizela za rohem, kde se celou dobu schovávala.

Zamířila si to přímo do společenské místnosti a cestou nahlas nadávala na Draca. Nebylo jí jasné, proč se k ní tak chová a hodně jí jeho jednání mrzelo. Sice chápala, že asi nebude svá tajemství roztrubovat všude na potkání, ale jí by to říct mohl. Pak ji však něco došlo. Proč by to měl říct zrovna jí? A proč tolik touží, aby jí to řekl? A proč jen ho nemůže vyhnal z hlavy?

5. Kapitola || 7. Kapitola

EpilogČervivé jablko ZrcadloSnový lektvarVzpomínkaTajný úkrytDalší snobský večírekSídlo rodiny MalfoyůPaní FaweksováNic není takové, jaké se zdá být Smrtijed? Na tom záleží?Uteč nebo zemřešPoprvé... a naposled?Záhadná návštěvaNitrozpytOsudVánoční překvapeníŽabí princRoztržka ve společenské místnostiStrašlivá skutečnostTajemná záhadaNepříjemný, ale i tak milýŠokující překvapeníPrvní setkáníPrvní kroky jsou nejtěžšíDruhá šance